Únava
Je jedenáct večer. Odemykám domovní dveře a vcházím do domu.
Je tu v obývacím pokoji návštěva. 10 lidí, a nikdo mě nevidí, jsem neviditelná.
Nezdravím je – jsem příliš unavená.
Vejdu do kuchyně. Matka s otcem právě večeří.
„Ahoj mami, omlouvám se, že jdu pozdě.“
Nikdo mě nevnímá. Otevřu dveře od mého pokoje. Odložím školní tašku u dveří, vyjdu ven a dveře zavřu.
Matka se na mě podívá „ Ještě jednou a nechám tě spát na ulici.“ prohodí suše a návštěva dostane výbuch smíchu.
Otec nedělá nic. Dívá se na stůl a večeří.
„Kdybych dneska nepřišla vůbec domů. Zaregistruje někdo, že zbytečná věc, která se nechtěně před patnácti lety narodila, není zrovna doma?!“
Stojím a sleduji reakci ostatních.
Nikdo mi nic neřekne. Všem to připadá vtipné a baví se na můj účet.
Odcházím do pokoje rodičů, v níž nikdo teď není.
Posadím se, zavřu oči a pláču jako malá. Jako malá tu vždy někdo byl, kdo mě v pláči utěšil.
Nyní tu ale není nikdo.
Rodina neexistuje, radost již není, škola mě čím dál více vyčerpává,
opravdoví přátelé nejsou a můj život...
...můj život už vlastně nemá smysl.
Autor: Puberťačka