21 let, co s tím?
Co nevidět budu mít narozeniny. 21 let pro mě zní naprosto zdrcujícím způsobem. V tomhle věku byl před lety zavražděn můj vzdálený strýček a proto to ve mě budí pochmurné a smutné pocity.
Přemýšlela jsem nad tím, zda to slavit či neslavit. Bojím se zklamání. Každé narozeniny dopadly docela katastrofálně. Asi bych byla nejradši za to, kdyby to někdo zorganizoval za mě a pak mě zkusil překvapit. Jenže ... To by se někdo takový musel najít.
Když zavřu oči, představím si takový malý ozdobený cupcake s barevnou polevou a stříbrnýma kuličkama v kterém je zapíchnutá 1 malá svíčka a všude kolem by bylo těch pár lidí, které mám tolik ráda. Jako každá maličkost, kterou si přeju, je i toto až moc vzdálené.
Jsem jiná než ostatní, hodně žiju ve vlastním světe, kde si představuji mě u vánočního stromku o Vánocích, s cukrovím na stole, koupenýma chlebíčkama a řízkama. Z repráčků by se řinuli vánoční koledy a všichni bychom se měli dobře.
Nebo třeba malování vajíček na Velikonoce. Halloweenské vyřezávání dýně. Nebo třeba jen kytka za dvacku na Valentýna. Člověk chce vždycky to, co mít nemůže. Proto si tyhle věci jen představuji a říkám si, že svým dětem vždycky tohle dopřeju. Chci toho tak málo a zároveň tak moc.
Pamatuju si na tu malou holčičku co si vždycky hrála sama v pokoji co říkala své panence: "To nevadí, že se nám nikdo nevěnuje. Až budeme velké, určitě to bude skvělé." Ta holčička asi stále nevyrostla. Té panence to totiž slibuje i nadále.
Ta malá holčička ve mě má stále stejné sny, představy a přání.